F A C E S patří k nejnovějším cyklům malíře Romana Šafránka. U tohoto autora platí, že malby jsou málokdy solitéry. Řazeny do cyklů hovoří o jeho schopnosti proniknout pod povrch zkoumaného. Malby vystavené v galerii Vednevnoci opět potvrzují zaujetí pro gestickou malbu, zájem o dělení plochy, zde skrze téma kamionů, které míjí každý den na cestě mezi Bulhary a Hodonínem.

Tvary, umístění světel, nárazníků a dalších fragmentů svádí masku samotnou personifikovat, opomenout úplně fakt, že uvnitř kdosi sedí a dochází tím k nutnosti analyzovat charakter auta samotného.

Kresba, v jiných sériích více přítomná, často vedoucí k Jiřímu Načeradskému, u kterého studoval Roman Šafránek na Akademii výtvarných umění v Praze, je zde až na výjimky na této výstavě upozaděna. Naopak práce s plochou a barvou zde dominuje a je důležité, že se díky překrývání ploch, měnícímu se rytmu tahů, autor vyhýbá nebezpečí pouhé prvoplánové analýzy zvoleného tématu. Rovina, spojující všechny práce je schopnost selektovat důležité elementární hmoty, typické i pro druhého z jeho pedagogů na pražské AVU Aleše Veselého. Vystavené malby nejsou přehnaně cizelovány do zbytečně jednotné formy, a tak vedle expresivně pojatých hmot, můžeme nalézt i práci, v níž jde od dynamického rukopisu ke klidnější výstavbě obrazu zpět k Marku Rothkovi.

Vzdušnost a cíl rychle zaznamenat emoci, náladu aut je v cyklu podepřena rovněž materiálem, kterým je obyčejný karton. Tento materiál se láme a struktura papíru podtrhuje a dále dělí plochu obrazu. Přiznané průmyslové záhyby krabic přispívají celkovému uvolněnému vyznění.

I další cykly jako například Slunečnice pracují se snahou rychle zafixovat prožitek na plochu obrazu, dokud je živá. To vše nám připomíná ostatně i jeden z pilířů gestické malby.

Existuje videozáznam, jak se George Mathieu, jeden z předních představitelů francouzského abstraktního expresionismu, rozbíhá k obrazu, a rychlými tahy kreslí na plátno, dokud je emoce ostrá a zřetelná. Za malou chvíli se totiž dříve nebo později dere do popředí rozumová složka, která nabízí někdy na škodu další kontexty, možnosti, a odvádí od prvotního, a to, co je na malířství neopakovatelné náhle mizí.

Kromě záznamů každodenního, se Roman Šafránek věnuje sériím subtilních vzpomínek. Mezi ně patří cyklus maleb, asambláží a objektů, které věnuje svým blízkým, mimo jiné svému strýci, či sochaři Mariovi Kotrbovi. Soubor nese název Světla na památku - Das Licht zum Andenken.

Jednotlivé práce také dokládají, že celé tvorbě je cizí jakékoli opakování. Naopak experiment, kombinování prostředků tak, aby se realizace shodovala co nejvíce s emocí je důležitým aspektem napříč sériemi. K posledním patří i pro změnu figurativní Amores Perros.

Dobrých malířů, pracujících s podobnými prostředky není mnoho. Jsou autoři, v jejichž práci gesto přebíjí zvolené téma a dochází k podivné estetizaci obrazu - takto dle mého působí například práce Jiřího Sozanského.

K těm dobrým patří naopak František Mertl - Franta, jehož práce, kupříkladu často přítomné používané letristické prvky, nebo karosérie aut, s prací Romana Šafránka propojené. Do kontextu s tímto autorem se poté dostávají i syrové modelace tváří, podobná výstavba hmot figury.

Mnohdy se mluví o výtvarném umění a o jakékoli kreativní činnosti vůbec jako o potřebě určité duchovní stravy. Tato potřeba je čitelná i u Romana Šafránka, v tom jak a co maluje.

„Chci se dotknout co nejpřesněji něčeho, co mám v sobě, co se pak otevírá dál a dál. Forma se proměňuje. Je cílená, má počáteční energii, protože jinak by neměla šanci někam proniknout. Stanete se prostředníkem, údržbářem věcí, které přicházejí a vy je jenom uspořádáváte“, píše kdesi malíř Jan Merta.

Petr Bulava / 10. 9. 2015